Kulturní znaky

Folklór

Turecký tanec a hudba ovlivnily řecký tanec a hudbu. Vzájemný vliv se odrazil ve společných elementech řeckého a tureckého folkloru.

V Thrákii žije turecká menšina, která do oblasti přinesla anatolský (anatolie = Malá Asie – dnešní Turecko) tanec Halay. Jedná se o národní turecký tanec, který je milován jak Turky, tak překvapivě také Kurdy. 

Halay a podobné tance jsou součástí mnoha starobylých lidových tanečních tradic a kultur na celém Blízkém východě a v přilehlých oblastech.

Halay se nejčastěji tančí na svatbách za zvuků zurny (píšťala) a davulu (buben). V poslední době však tyto tradiční nástroje střídají nástroje elektronické.

Tančí se v kruhu či v řadě tak, že se tanečníci navzájem drží za ruce, prsty či kolem ramen. První a poslední tanečník obvykle drží v ruce kus látky. Podobně jako řecká Zorba začíná tanec pomalu a postupně zrychluje.

Na následujících odkazech se můžete podívat na ukázku tradičního tureckého tance: https://www.youtube.com/shorts/c2x-qhCKou8, https://www.youtube.com/shorts/LQMe1Cjy4PE 

Lidovými hudebními nástroji jsou saaz, flétna ney, balabán, další strojkové dechové nástroje, klasické housle, turecká citera a různé druhy bubínků.

Turci mají lidovou hudbu rádi, a i mladá generace ji poslouchá poměrně často – rozhodně častěji než lidovou hudbu poslouchají mladí Češi. Lidová hudba patří do společnosti a můžeme ji slýchat například v čajovnách. V dnešní době je na vzestupu turecká pop-music, která se blíží hudbě evropské.

Turecká kultura je v oblasti folkloru velmi bohatá, neboť se vždy těšila oblibě a podpoře tureckých vládců. Lidovou tureckou hudbu lze rozdělit do několika hlavních proudů – vojenskou hudbu, mysticko-náboženskou hudbu a lidové písně, které připomínají balady a jsou dodnes velmi oblíbené zejména na trzích a poutích. V turecké komunitě v Thrákii je též rozšířen tanec horon, při kterém se tanečníci oblečeni do černé a stříbrné barvy drží za ruce a tančí na zvuky tureckých houslí. V oblasti u Egejského moře je velmi populární tanec zeybek, jehož prostřednictvím tanečníci předvádějí scény z historie národa spolu se symboly hrdinství a obětování. 

Mimo tanec a hudbu je mezi tureckou a řeckou populací velmi oblíbené stínové loutkové divadlo. S ním se setkáte zejména na trzích a lidových poutích.

Stínové loutkové divadlo se stalo řeckou prázdninovou tradicí. Oblíbenou hrou se stal příběh o postavě se jménem Karagiozis a jeho příteli Hacivatovi. Tyto dvě postavy se staly ústřední postavou řeckého i tureckého folklóru. Původní příběh je turecký, Řekům se však tak zalíbil, že jej v přenesené verzi dodnes hrají.

Historie postav sahá již do 11. století na indonéský ostrov Jávu, odkud se, díky obchodníkům, dostala do Osmanské říše. Odtud se hra v 19. století dostala i do Řecka.

S růstem říše se tradice stínového divadla se šířila, vyvíjela a přizpůsobovala místním zvykům, jazykům a příběhům. Stala se tak oblíbenou lidovou tradicí mezi Řeky, Židy, Albánci, Turky a Araby.

Stínové loutkové divadlo významně přispělo k zachování folklóru a kulturních tradic.

Podstatou divadla bylo satiricky poukázat na dobové společenské a politické problémy, což bylo něco, co dokázalo úspěšně spojit různé vrstvy obyvatel.

Ústřední postavou příběhu je chudý a nevzdělaný muž se jménem Karagiozis, který je však chytrý a důvtipný a díky těmto vlastnostem se umí dostat ze všelijakých prekérních situací. Karagiozis není vážnou postavou, často si "utahuje" z ostatních a zatahuje je do svých dobrodružství.

Díky sému důvtipu se Karagiozis zvládne dostat k všelijakým povoláním, díky čemuž jsou loutkaři schopni poukázat na některé společenské problémy. Loutkové divadlo využívá postavy jako archetypy představující různé třídy – například řemeslníky vyobrazuje se srpem a kladivem. (zdroj)

Z našeho úhlu pohledu jsou loutková divadla skvělým mostem k propojení národů. Řeší se zde běžné problémy, se kterými se potýkají všichni lidé na světě. Proto si dovedeme představit, jak si vedle sebe spokojeně užívají divadlo Turci a Řekové dohromady.

Oblíbenou tureckou folklórní postavou je také Nasreddin Hodja, jehož popularita se táhne od Balkánu až po Čínu. Šlo o reálnou historickou osobnost – filozofa a mudrce narozeného v roce 1208 na území dnešního Turecka.

Tato postava, je hlavním hrdinou krátkých příběhů a satirických anekdot, které se vypráví z generace na generaci.

V roce 2020 podaly Ázerbájdžán, Kazachstán, Kyrgyzstán, Uzbekistán, Tádžikistán, Turecko a Turkmenistán žádost o zápis "tradice vyprávění komických příběhů o Nasreddinu Hodiovi" na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

Anekdoty se předávají ústní tradicí i písemnými prameny a inspirovaly místní idiomy a přísloví. Mnohé z nich se staly klasikou a jsou šířeny také v tištěných a obrazových médiích a v televizních pořadech připravovaných pro děti. Nasreddinovy anekdoty se vyznačují moudrostí, vtipnými replikami, absurditou a momentem překvapení, často se vymykají zažitým normám, vypravěč nachází nečekaná východiska ze složitých situací a díky síle slova z nich vždy vychází jako vítěz. Anekdoty mají poučnou a zábavnou funkci a komunity je používají k obohacení rozhovorů, posílení argumentů, přesvědčení druhých nebo vysvětlení situace. Důležitou roli při předávání anekdot hrají obce, univerzity a nevládní organizace, které pořádají různé akce a festivaly k jejich připomenutí na místní, národní i mezinárodní úrovni.

Vzhledem k tomu, že se tyto příběhy taktéž využívaly k poukazování na sociální a politické problémy, vidíme zde značnou podobnost s, výše zmíněným, stínovým loutkovým divadlem.

Řemesla

Významným a hojně se vyskytujícím tureckým řemeslem je tkaní koberců. Jedná se o řemeslo, které se generačně dědí a Turci žijící v Řecku se jej stále pevně drží.

V Řecku se tkaní koberců, mimo Turky, věnují také potomci Řeků, kteří se do své domoviny vrátili po výměně obyvatel v roce 1923.

Koberce se hojně vyráběly již v dobách Osmanské říše. V celém Turecku byly zaměstnáváni zejména Řekové a Arméni. Když se Řekové dostali zpět do Řecka, vzali s sebou své dovednosti, a začali pomalu budovat ruční výrobu soukenných koberců v celém Řecku.

Mimo pletení koberců a vyšívání má v Turecku bohatou historii také hrnčířství. Právě tradiční řemeslná výroba keramiky Çini je zapsána, jako dvanáctá turecká položka na seznamu nehmotného dědictví UNESCO.

Jak již samotný název napovídá, pravé kořeny této keramiky spadají do Číny. Od svého prapůvodního vzhledu se však současná keramika liší. Nyní má vlastní barvy, vzory a k její výrobě se používají nové technologie. Tato keramika se stala nedílnou součástí tureckého života.

Zpočátku je výroba těchto keramických děl naprosto standardní. Ovšem jakmile připravený střep (vypálená keramice) po vyndání z pece vychladne, přichází na řadu specifický způsob úpravy.

Střep se vyhladí tak, aby bylo možné na něj začít malovat. Pak se pomocí papíru a dřevěného uhlí na podklad přenesou požadované vzory. Papír se na příslušných místech proděraví, čímž dřevěné uhlí naznačí na čistě bílém podkladu kontury výsledné malby.

Tyto hrubé obrysy se nejdříve překreslí černou barvou. Následuje vlastní malba barvami. Na první pohled může připomínat naše omalovánky, protože většinou pouze vyplňuje černě ohraničená políčka. Důležité je ale slovíčko většinou. Někdy kontury pouze naznačují a malíř může vzor doplnit podle svého vkusu.

Následuje závěrečné glazování a vypalování, tentokrát při teplotách okolo 1 000 C°, které dá keramice patřičný lesk a barvy. Některé odstíny totiž získávají svojí typickou barevnost až při těchto teplotách. U obou vypalování musíme samozřejmě dbát na to, aby se jednotlivé předměty nedotýkaly. Mohly by se spéci a tím by se zničily.

V çini dílně funguje přísná hierarchie a dělba práce. Jsou tam mistři, kteří předávají své znalosti učedníkům. Každou práci má navíc na starosti specialista. Najdeme zde proto çarikçi, které bychom asi nejspíše mohli nazvat hrnčíři. Oni totiž vytvářejí výsledné tvary. Usušené zboží dostanou k prvnímu přepálení fırıncı, kteří má na starosti vypálení střepu. Zımparacı a rötuşçu vyhlazují střep po prvním pálení, aby jej mohl dostat tahrirci, kteří se postarají o vlastní ozdobu keramiky. Celý proces ukončují opět fırıncı závěrečným vypálením.

Hlavními motivy çini keramiky jsou nejrůznější ornamenty či přírodní motivy. Velice oblíbená je především turecká národní květina – tulipán. Jeho jednoduché tvary jej pro podobné účely přímo předurčují. Barevně převládají, samozřejmě kromě podkladové bílé, hlavně modrá, zelená a červená.

Za bašty tohoto řemesla jsou považovány především Iznik, Kuthaya, Aksaray, Edirne a Bursa. Především čtyři posledně jmenovaná města mají největší zásluhu o zápis na seznam UNESCO. Dnes se můžeme ale s dílnami çini potkat v celém Turecku, Istanbulem počínaje.

Keramika je každodenní součástí tureckého života. Najdeme ji v mešitách, v hamamech – lázních, na medresách. Třeba i fastfoodové restaurace mají z těchto – dnes už i průmyslově vyráběných – dlaždic stěny. V bazaarech si keramiku můžete koupit jako suvenýr.

Zbytky turecké keramiky byly nalezeny v archeologických vykopávkách na řeckém území.

Slavnosti

Významným (nejen) tureckým svátkem, který je příslušníky turecké komunity sleven i v Řecku, je Hidirellez.

Slavnost jara "Hidrellez" se koná každoročně 6. května, kdy se slaví svátek jara nebo probuzení přírody. Hidrellez je složené podstatné jméno odvozené od jmen Hidir a Ilyas.

Hidir a Ilyas jsou považováni za ochránce země a vody, pomocníky jednotlivců, rodin a komunit, které je potřebují. Při této příležitosti se provádějí různé obřady a rituály spojené s přírodou, které zaručují blahobyt, plodnost a prosperitu rodiny a komunity a chrání dobytek a úrodu pro nadcházející rok. Rituály mají hluboce zakořeněný kulturní význam a poskytují komunitě pocit sounáležitosti a kulturní identity a příležitost k upevnění vztahů.

Dotčené komunity zajišťují životaschopnost prvku každoroční účastí na jarní slavnosti.

Komplexní organizace souvisejících akcí na místní, regionální a celostátní úrovni zajišťuje širokou účast jednotlivců, skupin a komunit. Oslavy jsou uznávány jako klíčová součást kulturní identity místních komunit a související znalosti a dovednosti jsou předávány v rámci rodiny a mezi členy komunity prostřednictvím ústní komunikace, pozorování, účasti a představení.

Architektura

Osmanská říše v Řecku zanechala stopu též formou architektury.

Atény byly pod osmanskou nadvládou od roku 1458 do roku 1821, kdy Řecko vyhlásilo nezávislost (v letech 1678-1688 byly krátce pod benátskou nadvládou). Dlouhé a často násilné boje mezi Osmany a Řeky v 19. a na počátku 20. století zanechaly trpké dědictví, které vedlo k rozsáhlému ničení osmanské architektury a symbolů.

V některých částech severozápadního Řecka, kde žije muslimská menšina - Turci, Pomakové a Romové - jsou běžné mešity a další islámské a osmanské památky. V mnoha částech Řecka však byly symboly osmanské doby zničeny nebo pozměněny.

Níže jsme vypsali pár památek symbolizujících Islám a osmanskou nadvládu:

Tzistarakisova mešita

Mešitu nechal postavit v roce 1759 osmanský guvernér Atén Mustafa Agha Tzistarakis. Podle tradice použil Tzistarakis k výrobě vápna na stavbu jeden ze sloupů chrámu Dia, i když pravděpodobnější je, že použil jeden ze sloupů nedaleké Hadriánovy knihovny. Tento čin vedl k jeho propuštění, protože jej místní považovali za svatokrádež, která by způsobila vypuštění pomstychtivých duchů na město, což byla pověra, která se však podle některých Athéňanů potvrdila, když později v roce vypukla epidemie moru.

Aby sultán utlumil hněv místních obyvatel, vykázal Tzistarakise, který byl později zavražděn.

Mešita zůstala modlitebnou až do začátku války o odtržení Řecka od Osmanské říše. Po získání řecké nezávislosti v roce 1821 byla mešita využívána mimo jiné jako vojenská kasárna, skladiště a vězení. Předpokládá se, že její minaret byl zničen někdy v letech 1839 až 1843.

Na počátku 20. století se z mešity stalo muzeum.

Dnes se Tzistarakisova mešita nachází naproti stanici metra Monastiraki a je oblíbenou turistickou atrakcí.

Stará brána madrasy

Madrasa neboli islámská škola postavená v roce 1721 byla v osmanské éře místem, kde se scházely významné osobnosti muslimské komunity ve městě. Součástí školy byl prostorný dvůr a obytné prostory.

V roce 1821 byla velká část madrasy poškozena a zničena během války o odtržení Řecka od Osmanské říše.

Poté byla stavba přestavěna a na určitou dobu přeměněna na vězení a odsouzenci k trestu smrti byli věšeni na stromu na nádvoří.

Vězení bylo později uzavřeno a další škody vznikly, když byly pod místem madrasy vykopány římské ruiny.

Dnes z ní zůstal stát pouze vchod, známý jako stará brána madrasy. Ze vstupu zbyl kamenný oblouk a dřevěné dveře obklopené zarostlými keři a stromy.

Venizelosovo sídlo

Venizelosův dům, postavený na počátku 15. století, je často označován za nejstarší stojící dům v Aténách. Dvoupatrový dům prošel v 19. století rekonstrukcí a dnes slouží jako muzeum.

Sídlo je obklopeno vysokými zdmi, má malé nádvoří, studnu a kašnu, mimo jiné prvky běžné pro domy postavené v době osmanské okupace Řecka. Nachází se v ulici Adrianou nedaleko náměstí Monastiraki (čtvrť v Aténách).

Dům původně postavil šlechtic Angelos Venizelos a v 16. století v něm žila jeho dcera Filothei, řecká pravoslavná světice a mučednice.

V roce 1972 převzalo nad domem záštitu řecké ministerstvo kultury a v roce 1999 byl dům předán svaté aténské arcidiecézi.

Od roku 2017 je zrestaurován a zpřístupněn veřejnosti a nyní slouží jako soukromé muzeum a okno do domácího života v Athénách v době osmanské říše.

Mešity

Většinu Řeků tvoří pravoslavní křesťané, a tak se není čemu divit, že když přijde mezi Řeky řeč na téma mešit, jedná se o emocemi velmi nabitou konverzaci.

V Řecku se nachází stovky mešit, ovšem jen malá část z nich je funkční.

V průběhu tvorby tohoto projektu jsme se spojili s několika Turky, kteří v Řecku buď žijí, nebo v něm strávili určitou část svého života (3 měsíce a více). Z výpovědi jednoho z respondentů vyplynulo, že v Řecku žádné mešity nejsou, což ovšem není pravda. Faktem ovšem je, že se mešity v Řecku netěší velké popularitě, a tak může docházet k podobným situacím, kdy o jejich existenci turisté či obyvatelé islámského vyznání nemají ani tušení. V roce 2019 byla vystavena mešita v Aténách. Jde o první mešitu v tomto městě po 180 letech. Mešita je ovšem bez minaretu a kupole. Jde o "kompromis", neboť proti stavbě mešity stála řecká pravoslavná církev a řečtí nacionalisté. Úřady tak vyšly vstříc křesťanské většině. Lze tedy polemizovat o tom, zda stavba přinesla alespoň někomu opravdu to, co bylo potřeba. Větší množství funkčních mešit se nachází v oblasti Thrákie, kde je počet muslimského obyvatelstva podstatně vyšší než v Aténách.