Historie
Prvními Turky, kteří pronikli na území dnešního Řecka, byli Osmané. Postupně dobývali byzantská území, nejprve v Asii, a brzy také v Evropě, včetně dnešního Řecka. V roce 1387 poprvé padla Soluň, kterou Osmané ovládli pod názvem Selanik. Později se však na krátkou dobu vrátila pod byzantskou kontrolu.
V roce 1430 Osmané Soluň znovu dobyli a definitivně ji ovládli. Vrcholem jejich úspěchů byl pád Konstantinopole (dnešní Istanbul) v roce 1453. Do konce 15. století (podle některých zdrojů do roku 1460) Osmané ovládli téměř celé území Řecka, s výjimkou několika ostrovů a pevností, které dočasně udrželi Benátčané.
Do konce 16. století kontrolovali Osmané většinu území osídleného tehdejšími Řeky, s výjimkou Kréty, která padla až v roce 1669, a Jónských ostrovů, které zůstaly pod kontrolou Benátčanů. Osmanská říše dosáhla svého vrcholu za vlády Sulejmana Nádherného (1520–1566), který dobyl část Uher a ohrožoval i Vídeň.
Pod osmanskou vládou si křesťané mohli zachovat svou víru, ale pokud nekonvertovali k islámu, museli platit vyšší daně. Také probíhal odvádění křesťanských chlapců (tzv. devširme), kteří se po převýchově stali janičáři – elitní vojenskou jednotkou sultána. Mnozí z nich dosáhli významného postavení, někteří se stali dokonce velkovezíry, ale řecké rodiny trpěly, protože byl odváděn zhruba každý pátý chlapec.
Někteří obyvatelé konvertovali k islámu, aby zlepšili své postavení, většina si však zachovala pravoslavnou víru. Slavné kláštery na Meteorách a Athosu zůstaly nedotčeny a staly se centry řecké vzdělanosti.
Někteří lidé se uchylovali do hor, aby se vyhnuli tureckým nájezdům. V těchto oblastech se formovaly zbojnické skupiny, zvané klefti. V některých regionech docházelo k místním povstáním proti turecké nadvládě.
Po pádu Konstantinopole mnozí Řekové uprchli a rozptýlili se po celé západní Evropě, například do Francie, Belgie (Brusel), Německa, Španělska a dokonce i Anglie.
Mezi lety 1770 a 1820 řecká společnost podnikla rozhodující kroky k přeměně v moderní novořecký národ. V této době vypukla mnohá povstání proti Turkům, která však byla krutě potlačena. Osmanská říše byla stále rozsáhlá, ale vnitřní krize, chaos, nezákonnosti a korupce rostly, stejně jako zaostávání za zbytkem Evropy. Neúspěšné byly i války s Ruskem, které se stavělo do role ochránce všech pravoslavných věřících v Osmanské říši.
Od 19. století se začal osvobozenecký boj organizovat, nejprve jako partizánský odpor, a v roce 1821 vypuklo všeobecné povstání, které vyústilo ve válku za nezávislost trvající do roku 1827. Ačkoli povstání nebylo zpočátku úspěšné, mělo velký dopad na osmanskou říši. K povstání se postupně přidávali Řekové z pevniny i ostrovů.
Během několika týdnů bylo zabito až 20 000 Turků, včetně mužů, žen i dětí. Odhaduje se, že v roce 1821 žilo na Peloponéském poloostrově a v centrálním Řecku přibližně 63 tisíc muslimů.
Ve městě Tripolitsa, kde sídlil turecký guvernér a které mělo 35 000 obyvatel (Turků, Albánců, Židů a dalších), zahájili rebelové 5. října 1821 třídenní masakry, které si vyžádaly životy více než 10 000 lidí.
V roce 1827 byli Řekové ve velkém zmatku. Na souši utrpěli těžké porážky a jejich loďstva nedosáhla významných úspěchů. Peníze ze zahraničí byly většinou špatně využity a politickou podporu odmítali. Jejich vláda byla neefektivní a pokusy o reformu ji ještě více oslabily. Celkově byli názorově rozděleni a chyběla jim společná strategie. Bez vnější pomoci nemohli zvítězit. Porážce Řeků zabránil zásah velmocí – Anglie, Francie a Ruska, které v roce 1827 vyslaly do oblasti své loďstvo.
K intervenci těchto tří velmocí vedlo zjištění Britů, že v případě porážky Řeků by hrozilo jejich odvlečení do otroctví v Egyptě. Obávali se, že by Rusko v takovém případě zaútočilo samo a stalo se vládcem Řecka, čímž by získalo dominantní postavení ve východním Středomoří. Britové proto zorganizovali společnou intervenci s Ruskem a pokud možno i dalšími zeměmi (Rakousko a Prusko) z Quintuple Alliance. Nakonec se k nim připojila pouze Francie. V roce 1827 podepsaly tyto tři velmoci dohodu, která uváděla, že oběma stranám (Řecku a Osmanské říši) bude navrženo příměří, a pokud ho alespoň jedna z nich odmítne, zasáhnou. Řekové příměří přijali, protože už neměli co ztratit, ale Turci ho podle očekávání odmítli.
Téhož roku Osmané utrpěli drtivou porážku v bitvě u Navarina, která trvala čtyři hodiny. Tato bitva vedla k oslabení osmanské moci natolik, že o rok později opustili Peloponés.
Roku 1832 byla vyhlášena nezávislost Řeckého království. Zmíněné tři velmoci (Francie, Anglie a Rusko) se mezitím dohodly na mezinárodním urovnání řecké otázky – nejprve mezi sebou, a následně byla podepsána i smlouva s Tureckem. Země se stala nezávislým královstvím pod ochranou tří mocností. Trůn byl nabídnut mladému synovi bavorského krále Otovi, který měl sjednotit názorově rozdělenou zemi. Osvobozené území zahrnovalo jen Peloponés, jižní polovinu dnešní pevninské části Řecka a některé menší ostrovy. Hlavní město bylo přeneseno do Atén.
Odhaduje se, že během války o nezávislost bylo zabito přibližně 25 tisíc muslimů. V roce 1828 zbylo na území tehdejšího Řecka pouze 11 tisíc muslimů. Konečná rozhodnutí o osudu muslimů, kteří ještě žili na tomto území, padla roku 1832 a týkala se protokolů z let 1828 až 1830. Někteří muslimové chtěli zůstat v Řecku a stát se Řeky, těm bylo zaručeno vlastnické právo, ostatní museli do roka emigrovat. Tato nařízení se týkala 8 tisíc muslimů. Již v roce 1830 odešli Osmané s ustupující armádou a malý počet z nich převzal řecké občanství. Do roku 1861 žilo v Řecku pouze něco málo kolem 1000 Turků.
Další odchod muslimů z Řecka se uskutečnil až na konci 19. století po anexi Thesálie Řeckým královstvím.
V druhé polovině 70. let 19. století vypuklo povstání na území Thesálie, Epiru, Makedonie a Kréty, které mělo skrytou podporu athénské vlády. Uvádí se, že již v polovině roku 1878 uprchlo z těchto území až 10 000 muslimů.
V roce 1881 byla podepsána Osmansko-řecká konstantinopolská úmluva. Dokument popisoval nové hranice a zavazoval Řecko respektovat práva všech obyvatel přiděleného území, včetně muslimů, na rovnoprávném základě. Muslimové museli přijmout řecké občanství do tří let nebo opustit zemi. V Thesálii žilo přibližně 40 000 muslimů, zatímco dominantní skupinou byli Řekové (292 000) a židovská komunita čítala 6 000 lidí.
Řekové situaci muslimských menšin představovali lépe, než jaká byla ve skutečnosti, některá jejich politická práva byla omezována a byli považováni za cizince. Daňový systém byl využit k zásahům proti muslimským vlastníkům půdy.
V roce 1881 se rozhodlo emigrovat dalších 3 000 muslimů, přičemž počet obyvatel města Larisy klesl z 24 000 na 14 000 během měsíce. K odchodům docházelo postupně, například muslimská komunita v Trikale přestala existovat na konci 19. století. V roce 1890 žilo v Řeckém království 13 163 muslimů a v roce 1911 necelé tři tisíce.
V roce 1913, po balkánských válkách, Bukurešťská smlouva přiznala většinu západní Thrákie Bulharsku, které ji spravovalo až do konce první světové války. V roce 1920 Řecko získalo západní Thrákii, kde dodnes žijí Turci. V roce 1920 žilo v Thrákii přibližně 87 000 turecko-muslimského obyvatelstva z celkového počtu asi 205 000 obyvatel.
Řecko-turecké vztahy byly dále ovlivněny řecko-tureckou válkou, která trvala od roku 1919 do roku 1922. Tato válka předcházela vzniku moderního Turecka v roce 1923. Válka začala jako odpor turecké opozice proti mírové smlouvě ze Sèvres (1920) a skončila řeckou porážkou, která potvrdila vznik Turecka v dnešních hranicích.
V listopadu 1923 Turecko podepsalo Lausannskou smlouvu, která oficiálně ukončila řecko-tureckou válku a zajistila mezinárodní uznání současných hranic Turecka. Smlouva zavazovala Turecko a Řecko k poskytnutí a dodržování práv řecké menšiny v Istanbulu a turecké menšiny v Thrákii, včetně rovnosti před zákonem, svobodného praktikování náboženství a používání vlastního jazyka.
Dalším dopadem války byla dohoda o výměně obyvatelstva z roku 1923, která výrazně změnila etnické složení obou států. V důsledku dohody opustilo turecké území až 1,5 milionu pravoslavných křesťanů, výměnou za 500 tisíc muslimů, kteří se nacházeli na území Řecka. Existovaly i výjimky, například muslimové z Thrákie a Řekové žijící v Konstantinopoli mohli zůstat. Výměna obyvatelstva omezila tisíciletou přítomnost Řeků v Malé Asii na symbolickou úroveň. Povinná výměna obyvatelstva nebo dohodnuté vzájemné vyhoštění nebylo založeno na jazyce nebo etnické příslušnosti, ale na náboženské identitě. Týkalo se téměř všech původních ortodoxních křesťanských komunit v Turecku a většiny původních muslimů v Řecku, včetně řecky mluvících muslimských občanů, jako jsou Vallahades a krétští Turci, ale také skupin muslimských Romů.
Od roku 1923 odráželo zacházení s řeckou menšinou v Istanbulu a tureckou menšinou v Thrákii stav řecko-tureckých vztahů. Navzdory třenicím obě menšiny těžily z období usmíření mezi oběma státy od roku 1930 do roku 1955. Od roku 1955 však konflikt na Kypru nepříznivě ovlivnil osud turecké menšiny v Thrákii a řecké menšiny v Istanbulu.
Snahy kyperských Řeků osvobodit se z britské koloniální nadvlády a sjednotit se s Řeckem často vedly k násilným útokům na tureckou menšinu na Kypru. Tyto útoky vyvolaly odvetné akce proti řecké menšině v Istanbulu V roce 1955 bylo při násilnostech v Istanbulu zničeno 3-4 tisíce řeckých obchodů a mnoho etnických Řeků opustilo město. Po získání nezávislosti Kypru v roce 1960 turecká vláda zrušila povolení k pobytu 12 000 řeckých občanů v Istanbulu a zkonfiskovala jejich majetek. V červenci 1974 Turecko vtrhlo na Kypr a obsadilo téměř 40 % ostrova po státním převratu usilujícím o sjednocení s Řeckem.
Po roce 1955 byl řecký tlak na tureckou menšinu v Thrákii sice méně násilný než na Kypru, ale neméně zhoubný. Tureckým etnikům byly nezákonně vyvlastňovány pozemky, odpírána profesní oprávnění, jednostranně jim bylo odebíráno občanství a omezovány náboženské svobody, což vedlo k celkové diskriminaci. V polovině 80. let se tyto praktiky vyvinuly v hnutí za občanská práva turecké menšiny.
Od té doby se však situace zlepšila. V březnu 2004 vláda potvrdila právo jednotlivce na sebeidentifikaci, ale lidé, kteří se definovali jako příslušníci "menšiny", měli stále potíže se svobodným vyjadřováním své identity a udržováním své kultury. Zákaz používání přídavného jména "turecký" v názvech sdružení je stále prosazován, přestože jednotlivci se mohou legálně nazývat Turky. Pro většinu Řeků tyto výrazy znamenají tureckou identitu nebo loajalitu, což vyvolává odpor vůči jejich používání řeckými občany tureckého původu.